Vzpomínka na Davida Bordwella aneb proč být filmovým vědcem

David Bordwell a Kristin Thompsonová na návštěvě NFA v roce 2014. Foto: Radomír D. Kokeš

Devětadvacátého února v ranních hodinách v šestasedmdesáti letech zemřel David Bordwell.

Byl to filmový badatel, kterého našim studentům není třeba představovat a který je zejména s naším Ústavem dlouhodobě spjat, jakkoli jím reprezentovaný přístup ke kinematografii je toliko jedním z pilířů, k nimž se jako pracoviště hlásíme. Během posledního čtvrt století se naši studenti pravidelně setkávali nejen s očekávatelnými DĚJINAMI FILMU a UMĚNÍM FILMU, ale od desítek do stovek jdou i počty těch, kdo se čtenářsky potýkali například s knihami NARRATION IN THE FICTION FILM, MAKING MEANING, THE CLASSICAL HOLLYWOOD CINEMA, ON THE HISTORY OF FILM STYLE, FIGURES TRACED IN LIGHT a REINVENTING HOLLYWOOD, případně s řadou studií, kapitol či blogů. A to jsem nezmínil skupinu inspirativních studentů, která se mnou obětavě prošla intenzivním čtyřsemestrálním výzkumným seminářem detailní analýzy bordwellovské poetiky.

Být tak trochu považováni za „bordwellovskou katedru“ je vlastně podle mě v pořádku i přes to, že u nás jen menšina pedagogů, doktorandů či studentů staví svůj původní výzkum na východiscích neoformalistické poetiky filmu. Proč? Protože Davida Bordwella lze zkrátka snadno vidět coby vzor toho, jak přistupovat k výzkumu kinematografie současně s maximální oddaností i maximální odpovědností, ať už vás venkoncem výzkumně zajímá cokoli. Jakkoli ostatně bývá většinou spojován s detailní filmovou analýzou filmového stylu a vyprávění, jeho badatelské ambice byly nebývale široké. Nejenže zasáhl do většiny oblastí filmové estetiky, byl předním odborníkem na několik národních kinematografií (zejm. americkou, hongkongskou a japonskou) a napsal několik definitivních režisérských monografií, ale zabýval se třeba i samotnými rétorickými podmínkami hovoření o filmu, interpretování filmu a psaní filmových dějin. Fascinovaly ho otázky titěrné (jak často herci ve filmu mrkají?) i otázky olbřímí (jaké fyzio/logické procesy stojí za naším sledováním a rozuměním filmů?).

Většina z Bordwellových dvaadvaceti knih skrze zodpovídání malých otázek načrtávala řešení velkých problémů a skrze řešení velkých otázek poukazovala na důležitost těch malých, přičemž bez výjimky stavěl na detailní analýze zkoumaného materiálu. Jedna z nich jde nicméně v nezkrotnosti myšlení dál než ostatní: NARRATION IN THE FICTION FILM z roku 1985. V jejím základu stojí na jedné straně návrh komplexní teorie vyprávění jako procesu a na druhé straně průkopnické pojetí aktivního diváctví v těsné vazbě na dosavadní vědecké poznání. Už to by stačilo, nebýt ovšem podobně členitého návrhu filmařského i diváckého uchopení filmového prostoru a možností manipulace s časem, nebýt formulování čtyř historických tradic filmového vyprávění, nebýt načrtnutí poetiky Jeana Luca Godarda - a nebýt desítek precizních rozborů.

V NARRATION IN THE FICTION lze jistě nesouhlasit se spoustou věcí - a zároveň (či snad právě proto) nepřestává fascinovat, okouzlovat, pudit k diskusi a nutit se k ní vracet. Je na úrovni celku rozbíhavá, nesoudržná, problematická nesouměřitelností a nereprezentativností vzorků. Jde vlastně o několik knih v jedné, ne nutně stojících v souladu. A přesto by bez těchto a mnoha dalších výtek byla NARRATION IN THE FICTION FILM zřejmě mnohem méně vlivná, důležitá, podnětná a provokativní - a možná by nikdy nevyústila v nové paradigma kognitivní perspektivy, kdy na ni mnoho desítek vědců několika generací navazuje. Představuje totiž ve nespoutané ctižádosti nebývale eruptivní příval nápadů, více či méně nápadnou touhu re/formulovat základy filmového bádání jako vědy. Podobně jako předchozí THE CLASSICAL HOLLYWOOD CINEMA, již napsal s Kristin Thompsonovou a Janet Staigerovou, totiž otevírá tolik možných otázek spojených s kinematografií v tolika jejích významech, že je to až závratné.

S tím pochopitelně souvisí i to, že během osmdesátých a devadesátých let měl Bordwell ambici tvarovat filmová studia právě jako akademickou disciplínu směřující k následování standardů vědecké práce. Opakovaně kritizoval mechaničnost jen zdánlivě objevných filmových interpretací, estetickou necitlivost a sebe-potvrzující povahu některých psychoanalyticky či „kulturálně“ založených přístupů či mámivou snadnost odhalování symptomatických projevů ducha času. Stejně tak ale sám poněkud zarputile lpěl na udržování představy o setrvalosti tzv. klasické hollywoodské poetiky, již s Kristin Thompsonovou identifikovali a formulovali. V posledních dvou dekádách nicméně na většinu "válek" rezignoval a začal se soustředěně věnovat věcem, které prostě budily jeho zvědavost a byly často spojené se samotnou filmařinou jako kreativní aktivitou, jako průmyslem i jako polem vybízejícím k reflexi – a v přístupu k nimž může být pro nás jako badatele velkou inspirací.

Stačí zalistovat monumentálním blogem OBSERVATIONS ON FILM ART, který po svém odchodu do akademického důchodu s Kristin Thompsonovou založili a díky němuž od roku 2006 zpopularizovali svůj přístup ke kinematografii daleko více, než by se to kdy mohlo povést běžnému akademikovi. Je to historicky unikátní intelektuální projekt. Čítá více než tisíc příspěvků (často mimořádného rozsahu) a stal se nejen základem několika vydaných knih, ale ještě mnohem víc nevydaných v sobě obsahuje. Blog nicméně učinil veřejně zjevnou ještě jednu důležitou složku Davidovy osobnosti, na kterou bychom neměli zapomínat a jež se do vědeckých publikací dostává obtížněji: jeho bezbřehý entuziasmus, ono nakažlivé nadšení pro kinematografii, pro myšlení o ní i pro lidi kolem ní. Entuziasmus, z něhož jeho vědecká práce čerpala, ale nikdy se jím nenechala mást - a naopak entuziasmus, který stavěl nikoli na pocitech, ale na gigantických znalostech.

Nikdy jsem nepotkal nikoho jiného, kdo by dokázal během jednoho dne nejen vidět spoustu filmů, ale veškerý čas mezi nimi strávit oddanými cinefilními rozhovory s kýmkoli, kdo se vedle něj zrovna ve frontě na další projekci ocitl. Byl upřímně nadšený, zvědavý, vyptával se, vášnivě popisoval scény, smál se na celé kolo a chrlil své postřehy k filmům, tvůrcům i k nápadům či podnětům lidí, kteří se s ním v tu chvíli potkali možná úplně poprvé – a často vůbec netušili, s kým si povídají. David Bordwell nebyl jen jedním ze zakladatelů filmové vědy, on reprezentoval spoustu důvodů, proč má náš obor smysl: spojoval erudici, preciznost, odpovědnost i upřímnou oddanost filmům jako umělecké formě i kinematografii ve všech jejích podobách. Byl inspirací badatelům, filmovým fanouškům i elitním filmařům, kteří se k jeho práci oddaně hlásí, včetně Damiena Chazella nebo Wese Andersona.

Díky Davidu Bordwellovi bylo vždycky snazší si připomínat, proč je tak boží být právě filmovým vědcem. Bez něj to bude o něco těžší.

Radomír D. Kokeš